"Unavený den...

V úterý jsme začali s Vašíkem navštěvovat klub maminek, tak dnes jsme opět vyrazili. Přidala se k nám i Cilka s Františkem, tak budeme jezdit společně...
V klubu se dostávaly dárečky od Ježíška - vybyly nějaké peníze z fondu, tak se přikoupilo pár nových hraček pro děti, aby si měly s čím hrát, když mají maminky zrovna nějaký tvořivý program...super...
Dojeli jsme v poledne, Vašík šel spát a já jsem se pustila do tvoření nějaké fotečky pro Sofinku...
Den úplně v normálu, ale přece ne... měla jsem takový útlum, nic mě nebavilo, nic se mi nechtělo, vařila jsem rychle oběd, ale tak se mi strašně nechtělo... prostě taková ta "blbá" , co na člověka občas padne...
Jěště, že Pavel je tak zlatý a mohla jsem si na chvilku lehnout a prostě "nedělat nic"... člověk to hold někdy potřebuje...
Až večer jsem se mezi chystáním večeře jen tak na chvilku mrkla na blog.. a najela si na svůj oblíbený blog Wlčice...
Už se mi několikrát stalo, že i ve špatné náladě, mi strašně pomáhá něco si přečíst... asi je to dané, že v takových chvílích si přečtu něco, co mě dokáže obohatit, co najednou tu moji náladičku naprosto převálcuje a já jsem najednou jiný člověk...zrovna tak to bylo i dnes.
Někdy je to opravdu fuška, psát každý den... ten pocit, že jsem ještě nenapsala, že ten den bude prostě chybět... oproti tomu, že nechci nějak narušovat ty hezké večerní chvíle sami s Pavlem, kdy si povídáme, co se ten den stalo, co jsem dělala já s klukama a on v práci...
Musí se to prostě dobře vyvážit...nejsem ten typ co tráví půl dne u počítače, ale říkám si , že tu chvilku si člověk najít může a tak se o to snažím...
Odměnou je mi , že když se teď vrátím nazpět do kteréhokoli dne co píšu blog, vidím ho před sebou, jakoby to bylo dnes...je neuvěřitelné jak se vám dokáží vzpomínky vrátit, když máte ten malý impuls... a to je k nezaplacení, to prostě za tu chvilku denně stojí...
Někdy se mi přes den stává, že si spřádám v hlavě věty, které bych chtěla napsat, jak popsat některé situace, abych je nazapomněla... je to sranda, když se vám to tak v hlavě honí, ale na druhou stranu je super, že to prostě jen nepřejdete, že nad vším víc přemýšlíte a určitě vás to obohacuje - obohacuje to váš život !!
Nikdo z nás není superman, aby denně zažíval neuvěřitelné příběhy , ale umění je vychutnat si každý den, takový jaký je...jak se odehraje...
Když to tak shrnu, řekla bych , že mi blog dal hodně, píšu ho především sama pro sebe a pro nás- naši rodinu... Věřím, že kluci budou mít jednou krásnou vzpomínku až si ho dokážou sami přečíst, uvidí jak jsme žili, co jsme dělali, a jak jsme se my rodiče snažili, jim každý den nějak zpříjemnit a něco je naučit...
Někdo si možná říká, že jdu moc s kůží na trh...ale je mi líto blog zablokovat, aby se na něj nikdo nedostal, když vidím kolik lidí se denně dívá, ať už na to co jsme dělali, nebo na fotky které mi dělají radost a ráda se s nimi podělím...
Taky já si čtu cizí blogy a jak už jsem napsala, dokážou mi něco dát, povzbudit, posílit ...
Pokud i můj blog dokáže být takový, budu ráda, když si ho lidi budou číst...
Taky moc děkuju těm, kteří občas napíšou nějaký komentář, je to povzbuzující a moc to potěší...
Prostě díky všem, kteří nás mají rádi... Vendula