Tam nás odchytly holky Štákovy a tak jsme jeli všichni k nám, strejda Vašek nám nabalil na cestu pizzu, Vojta sice udělal menší scénu (jelikož nebyla brokolicová), ale já jsem se s ním moc nepárala, řekla jsem mu, že si ji sníme klidně sami s Vašíkem, ale nakonec se i Vojťas jen olizoval a pochvaloval si, jak je dobrá.
Holky u nás byly až do večera, než odešly tak jsme ještě nalepili dinosauří nálepky v pokojíčku... opět malá změna. Dinosauři, se mi nějak lesknou :-)
Když jsem si pak chvilku sedla k počítači, že si přečtu moji oblíbenou Wlčici, tak jsem si nakonec moc neodpočinula, jelikož její příspěvek nebyl z těch veselých, ba naopak. Sice se jedná o lidi , které vlastně vůbec neznám, ale příběh Klárky znám a už jsem si jednou nad jejím osudem pěkně pobrečela. Dnes jsem brečela opět, nechápu jak může být život tak krutý, nelítostivý, smutný... šla jsem za Pavlem a vybrečela se mu na rameni..... A HLAVNĚ JSEM BYLA STRAŠNĚ ŠŤASTNÁ, ŽE HO MÁM !!!!!!!!
"Už nikdy"
Cítila jsem to úplně stejně, ten smutný příběh je skoro neuvěřitelný a ač jsem je neznala osobně, myslím na to celý den. A uvědomuju si, že často řešíme takové hlouposti a pak je najednou všechno jinak. Hezky jste to napsala.
OdpovědětVymazat